Bydlíme v bytě, sice na pěkném místě kousek od lesa, ale pořád v bytě. Dokud jsme neměli děti, absence vlastní zahrady mě nijak zvlášť netrápila. Manžel sice občas pronesl, že by chtěl vlastní zahrádku, zvlášť ve chvílích, kdy jsme se procházeli kolem řeky Svratky a pozorovali výpěstky místních nadšenců, ale víc nás zajímalo cestování, kultura, domácí pohoda a řeči kolem zahrádky byly jen takovým abstraktním snem.
A pak přišla Kája a vše se změnilo, na cestování, kulturu a domácí pohodu (tu už vůbec ne :-D) se jaksi času nedostávalo, naopak potřeba vypadnout s dítětem někam ven a vypěstovat si vlastní nestříkanou zeleninu a ovoce pro první příkrmy, se stávala čím dál tím naléhavější. A tak jsem si jednou večer, navzdory všem “odrazovačům”, kteří tvrdili, že na zahrádku budu v pořadníku čekat desítky let, podala žádost ve dvou zahrádkářských koloniích v blízkosti našeho bydliště.
Postup byl naprosto jednoduchý, na internetu jsem si našla kontakt na vedení kolonií (v mém případě kolonie u řeky Svratky a kolonie na Kraví hoře) a napsala jsem mail s žádostí, že bych chtěla do pronájmu zahrádku. Brzy se mi z obou kolonií ozvali, chtěli doplňující kontaktní údaje a skutečně mě zařadili do pořadníku čekatelů na zahrádku. Ptala jsem se, jak dlouho může čekání trvat, zda to nebudou dlouhé roky a bylo mi řečeno, že to určitě ne. Předpokládala jsem, tak rok, dva.
Jaké bylo mé překvapení, když už po 14 dnech psala paní z kolonie Kraví hora, že se uvolnila zahrádka a zda máme zájem. Ještě ten den jsem si se současnou majitelkou domluvila prohlídku, zalarmovala jsem manžela, vzala dceru a už jsme šlapali do kopce.
Stačil jeden pohled na zahrádku, abych se zamilovala. Byla jak stvořená pro rodinu s dětmi. Po předchozích majitelích tu zůstalo pískoviště a malý dětský domeček. Záhonky pak zdobily dětské keramické výtvory. Na zahrádce bylo několik ovocných stromů a keřů, záhonky pro pěstování zeleniny a taky menší chatička na skladování nářadí a dalších potřeb. S paní majitelkou jsme si hned plácli, zaplatili jsme odstupné (myslím, že se platí vždy za to, co předchozí majitel do zahrádky vložil – např. vybudoval chatku) a následně jsme se po zaplacení členského příspěvku (v řádu pár stovek) stali členy zahrádkářské kolonie. Pak už jen zaplatit pravidelný roční nájem, který se odvíjí od metrů čtverečních a může se zahradničit.
První rok byl takový pokus omyl, zkoušeli jsme zasadit snad vše, a to ve všech možných barevných variacích. Něco se povedlo, něco nevyrostlo vůbec, ale účel zahrádka jednoznačně plní. Je to krásné místo k relaxaci (ale samozřejmě i práci 😊), piknikům s dětmi, opékání špekáčků, pozorování zvířátek – často tu vídáme ještěrky, ptáčky, ježky. A já jsem hlavně hrozně ráda, že Kája vidí, odkud zelenina a ovoce skutečně pochází. Že se nerodí z bedny jen tak v supermarketu, ale že je nejdřív třeba vložit do hlíny malé semínko, starat se o něj a doufat, že z něj vyroste kýžený plod. Navíc čerstvě utržené ovoce či zelenina úplně jinak chutná. Často tak Kája ochutná i věci, které mi běžně vůbec nejí. Prostě se jí líbí, že si může vše sama utrhnout a vyzkoušet.
Po dvou letech našeho zahradničení mohu říct, že to opravdu stojí za to. Samozřejmě je se zahrádkou i spousta práce, ale odměnou je, když na Káji vidím, jak má zahrádku moc ráda. Baví ji hrabání se v hlíně, hrabání listí, těší se na každou novou jahůdku, rajčátko… a v létě hlavně na zalévání a hrátky s vodou. Letos si to vodní řádění užije i Vašík, to bud teprve legrace :-D.
Při předávání zahrádky nám tehdy krásně opálená paní předsedkyně řekla, že na dotazy lidí, kde byla na dovolené odpovídá: „na Maledivách“, tyto zahrádky na Kraváku jsou totiž takovými malými divy uprostřed rušného města. A že mají ten nejkrásnější výhled v Brně netřeba dodávat 😊.
Tak máte-li ambice stát se zahrádkáři a třeba stále váháte, neváhejte. Je to prima! A samozřejmě to nemusí být zrovna na Kraví hoře, kolonií je po Brně celá řada, stačí jen chtít 😊.
