Já-My

JÁ CHCI

Za jednu z nejnáročnějších věcí na svém mateřství považuji neustálý, nikdy nekončící řetězec požadavků. Větu „JÁ CHCI“ bych si mohla nechat vytetovat na čelo, slyším ji totiž prakticky nepřetržitě.

Kolem šesté hodiny ranní JÁ CHCI směna začíná. Nejmladší kousek se dožaduje kojení. Rozespale nabízím prso a prosebně zavírám ještě na pár minut oči. Marně. Dítku mléko evidentně nestačilo, dožaduje se kaše. Během přípravy kaše pro nejmenší, přibíhá prostřední se slovy „JÁ CHCI snídani“. Pouštím se tedy do přípravy snídaně, přičemž z obýváku se ozývá nové „JÁ CHCI pustit pohádky“.

Pouštím pohádky v televizi, předávám snídani prostřednímu, jdu krmit nejmenší. Přibíhá nejstarší se slovy „JÁ CHCI taky snídani“. Dokrmím nejmenší a jdu tedy chystat další snídani. Do toho slyším „JÁ CHCI čůrat“. Zanechávám chystání snídaně a jdu s prostředním na záchod. Dochystám snídani pro nejstarší, prostřední se dožaduje přídavku. Chystám snídaňový nášup.

Po náročné snídaňové JÁ CHCI FÁZI nastává naopak fáze JÁ NECHCI. „Nechci se oblékat, nechci si čistit zuby, nechci jít do školky, nechci se česat, nechci toto tričko, nechci tuto čepici, nechci do kočárku, nechci šlapat…“

Ve školce se vracíme do fáze JÁ CHCI. „JÁ CHCI jít do třídy jako první, JÁ CHCI čůrat, JÁ CHCI pusinku, JÁ CHCI namalovat srdíčko, JÁ CHCI zamávat, JÁ CHCI jít po obídku.“

Po splnění všech neodkladných JÁ CHCI odcházím ze školky s jedním jediným dítětem. Nastává čas zdánlivého klidu, protože dítě naštěstí ještě neumí příliš mluvit. Na zhruba čtyři hodiny mám tak od otřepané JÁ CHCI fráze pokoj. Neznamená to ovšem, že by skončilo období požadavků. I nejmenší kousek dokáže dát velice důrazně najevo svá přání. Ale i tak je to relativní pohoda. Snížení mentální zátěže ze 100 zhruba na 30 % je neskutečná úleva.

Brzy však nastává poledne, čas jít pro starší děti do školky. Ještě se ani pořádně nepřivítáme a už přichází první požadavek. „JÁ CHCI SVAČINU“. Nechápu, co ty děti v té školce jí. Nebo spíš nejí. Vyzvedávám je těsně PO O a stejně se hned dožadují svačiny. Následuje věta, „JÁ CHCI na hřiště“. Tomu se až tak moc nebráním, hřiště je totiž skvělé místo k vypuštění dětí a kolikrát i několika hodinám částečného klidu a klábosení s dalšími venčícími maminkami.

Sice to zahrnuje lítání kolem nejmenšího, který chvíli CHCE na houpačku, chvíli CHCE na kolotoč, chvíli CHCE na skluzavku, chvíli CHCE zdrhat z hřiště. Ale starší dítka naštěstí na hřišti působí celkem ostříleně a nevídaně samostatně. Jen občas přiběhnou s větou „JÁ CHCI napít“, „JÁ CHCI svačinu“, „JÁ CHCI kakat“…ale to je pořád level pohoda.

Ve chvíli, kdy si s jinou maminkou z hřiště vykládáme zrovna hrozně zajímavé zážitky, jak jinak než s dětmi, přibíhá jedno z dítek, že CHCE domů. Druhé samozřejmě jít nechce. Třetímu je to požírajíc pískoviště, tak nějak jedno. Argument, je mi zima, nemám čím přebít, neb jsem samozřejmě opět zapomněla přibalit teplejší oblečení, a tak odcházíme za nelibosti druhého sourozence domů.

Ještě si ani nesundáme boty a už přichází další požadavek. „JÁ CHCI jogurt, JÁ CHCI podat korálky, JÁ CHCI lepidlo“ a nejmenší sice NECHCE, ale citelně potřebuje přebalit. Odkládám oblečení, sbírám hromadu odhozeného dětského oblečení a snažím se postupně všechny JÁ CHCI i JÁ NECHCI vyplnit.

Přichází čas na večerní koupání. JÁ CHCI hodně pěny, JÁ CHCI podat kelímek, JÁ CHCI panenku do vody, JÁ CHCI čůrat, JÁ CHCI pyžamko s Elsou, JÁ CHCI zelenou zubní pastu, JÁ CHCI růžovou…Pokračujeme večeří. „JÁ CHCI chleba s rybičkovou pomazánkou bez vajíček, JÁ CHCI rohlík s rybičkovou pomazánkou, s vajíčkem, ale bez rybiček, JÁ CHCI čaj, JÁ CHCI kakao, vlastní řečí JÁ CHCI prso…

Hurá, konečně jdeme ukládat po postýlek. JÁ CHCI číst Ledové království, JÁ CHCI číst o dinosaurech.“  Čteme tedy rovnou dvě pohádky s myšlenkou, že CELÉ ČESKO ČTE DĚTEM a já jsem tak čtecí super máma. Přicházejí klasické „JÁ CHCI pusu, JÁ CHCI čůrat, JÁ CHCI vodičku, JÁ CHCI ještě jednu pusu, JÁ CHCI pomazlit, JÁ CHCI podat plyšáka, JÁ CHCI narovnat peřinku, JÁ CHCI, abys tu počkala, než usneme“.

A pak konečně, po 14 hodinách nepřetržitých požadavků přichází TICHO. Všichni spí, nikdo nic nechce. Začíná fáze MÁMA CHCE. A co vlastně MÁMA CHCE? Často ani nevím.

Dojídajíc zbytky po dětech si sedám unaveně k televizi, že tam nic není, je mi celkem jedno. Hlavou mi jedou věty příbuzných pronášených na mou adresu: „ty jsi moc hodná“. Moc hodná, nebo moc blbá? Kde se stala chyba? Nebo je to takto normální?

Z přemýšlení mě vytrhne křik z ložnice. Nejmladší kousek se probudil a dožaduje se kojení. „JÁ CHCI MLÍKO, JÁ CHCI MLÍKO, JÁ CHCI MLÍKO…“ Přírodě neporučíš. My mámy jsme se asi narodily pro JÁ CHCI našich dětí.

PS: Když je mi nejhůř, vzpomenu si na sousedku, mámu trojčat a tří dalších malých prcků k tomu. Z perspektivy mámy šesti dětí v malém bytě 3+1 se pak všechna má příkoří zdají mnohem snesitelnější. Aneb není nad to mít souseda, co je na tom ještě hůř :-D.

Brněnská máma

Jsem Katka, máma tří dětí, brněnská rodačka. Mou vášní je smysluplné trávení volného času s dětmi. Skrze své články s radostí inspiruji rodiče z Brna a okolí ke krásným výletům i k návštěvě nejrůznějších zajímavých míst. Více z mého příběhu si můžete přečíst v záložce O MNĚ.

Taky Vás může zajímat...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.