Jsem “zvířátkomil”, už od malička jsem byla. Možná proto, že je moje maminka veterinářka a vždy jsme měli byt plný zvířat. Jako malá jsem měla psa, morče, křečka, králíka, andulku, táta měl rybičky později jsme adoptovali i kočku a moje sestra si dokonce pořídila koně.
Naše holky se však v lásce ke zvířatům vůbec nepomamily :D. Pepinka se většiny zvířat bojí a Káju zvířata nezajímají. Jak jsem byla šťastná, když aspoň Vašík začal projevovat touhu kamarádit se se zvířaty. Nejraději má psy a kočky. Každého psa, kterého potkáme na ulici, chce pohladit. Vždy se teda způsobně zeptá a pokud je mu hlazení umožněno, hladil by klidně hodinu. U koček platí to samé, když nějakou na ulici odchytí, tak je nejšťastnější na světě.
Nedávno jsem Vášovi pořídila KNÍŽKU O PSECH. Napsal ji pan Václav Bárta a je plná veselých příběhů různých plemen pejsků. Váša si ji čte vždy před spaním společně s tatínkem a příběhy psích hrdinů mi pak vypráví. Třeba jsme si povídali o hospodském rváči buldokovi, o jezevčíkovi cestujícím v čase nebo o pejskovi s legračním jménem čau-čau Pojar, který rozházel celý byt vzhůru nohama.
Pokud máte rádi pejsky a třeba si chcete i potrénovat první čtení, mrkněte na knížku – Knížka o psech. Protože s pejsky je legrace.
Na knihu kuk tady.
